Hornická činnost v obci Šardice

Těžilo se pomocí křižáků a pak i střelného prachu. K osvětlení se používaly olejové lampičky, později karbidové lampy. Těžení v jámě se zprvu provádělo ručním rumpálem a okovem. Povrchová zařízení se skládala z jednoduchých dřevěných bud s účelovým vybavením, bez sociálních objektů. Pracovní doba byla 12 hodin denně, s hodinovou přestávkou. Po r. 1860 se začalo používat parního stroje a základní dopravní mechanizace vozíků, bylo zavedeno klecové těžební a čerpání vod výtlačným potrubím. Na šachtách pracovali většinou zdejší obyvatelé, které havířskému povolání zaučovali zkušenější horníci z jiných revírů a bánští odborníci z Čech.

O postupném rozvoji dolování svědčí, že postupně byly otvírány doly: Barbora, Maria-Anna, Josef a Ludvík, František Josef I. a II., Hildegard, Vilhelm, Moritz, Amálie, Katarina, Herman, Otto, Marianna. R. 1891 byl provoz na dolech zastaven, šachty byly zaplaveny vodou a opuštěny až do r. 1909. Od uvedeného roku díky sklářské firmě Samuel Reich byla opět zahájena těžba lignitu, protože právě tato firma ho potřebovala nejvíce a doly přešly do jejího vlastnictví. Po zavedení elektrického proudu ze skláren v Kyjově bylo zde r. 1910 vybudováno povrchové zařízení na dolech Ignác a Julius. Těžit po odčerpání vod se začalo od r. 1913, ale jen do r. 1922, kdy pro nedostatek odbytu a nerentabilnost byla těžba přerušena. Příčinou bylo i velmi nákladné odvodňování a drahá doprava uhlí z dolu do Kyjova, poněvadž stavba lanovky, ani stavba úzkokolejné dráhy se neuskutečnila. Tak byl důl dalších 17 let pod vodou.

V r. 1939 zakoupila šardický důl firma Baťa, a.s. ve Zlíně a téhož roku se začalo z jeho odvodňováním. Provoz pak byl zahájen r. 1940, k dolu byla zbudována betonová silnice a postavena dřevěná třídírna uhlí. Uhlí se dováželo v dole v dřevěných vozících po kolejích na seřadiště k jámě hluboké 23 m. Odtud se vozíky vytahovaly pomocí těžního stroje dvojčinným těžním zařízením o jedné kleci na povrch, kde se z nich uhlí vysypávalo na pás jdoucí po mostě do třídírny. Tříděné uhlí si odváželi odběratelé sami, drobné uhlí odebírala Sklárna v Kyjově a jiné průmyslové podniky nebo se auty dováženo na nádraží v Čejči, kde se ručně, později pomocí nakladače vysypávalo do vagónů určených k expedici. Ve vedení doly se z té doby uvádění: Ing. Škoula, Ing. Týla a Ing. Říman. V důsledku válečných let a událostí byl provoz dolu Julius od 15.4.1944 dočasně uzavřen.

Těžba na dole Julius byla po skončení války obnovena a začalo se mezi dělníky rozvíjet údernické hnutí. Doprava uhlí byla pomocí úpadnicové chodby odkud vozíky dopravovali na povrch koně. Potom se začalo používat v důlní dopravě benzolových lokomotiv, které byly později nahrazeny lokomotivami akumulátorovými. Jako vedoucí dolu po osvobození působili František Zaviačič z Hovoran, Václav Belka a Jan Kašný, oba z Dubňan, od r. 1953 do r. 1958 Jan Vašulka ze Šardic. Lignit začala odebírat hodonínská elektrárna.

Ve snaze stabilizovat pracovníky vedení podniku umožnilo horníkům výstavbu hornických domků v letech 1951–1953. V té době bylo přijato i mnoho přespolních brigádníků, pro které jako ubytovna sloužila orlovna č. 3 a dvě budovy Tesco naproti pošty, které svému účelu sloužily až do r. 1959.

Dne 15. ledna 1956 vyhořela vstupní budovy, ale nejhorší doba přišla dne 11. dubna 1958, kdy vznikl v příručním skladu oheň, který se rychle rozšířili a zničil všechny povrchové budovy i s dřevěnou třídírnou a veškerým zařízením. Po vyhoření dolu se přešlo urychleně s těžbou na nový sousední důl Julius II., který byl postaven v letech 1955–1958. Dne 8. května 1960 byl přejmenován na důl 9. květen. Byla postavena správní a technologická budova s těžním zařízením a další provozní objekty. V dole byla kolejová doprava později nahrazena dopravou pásovou od porubů těžní úpadnicí až do třídírny. Započalo stěnové dobývání kombajny. V r. 1959 zde bylo zaměstnáno 310 pracovníků. Po Janu Vašulkovi zde byli vedoucími dolu Ing. Jan Valenta, Ing. Alex. Birjulin, Ing. Miroslav Uher, Ing. Ján Kukliš, Josef Janás, Ing. František Vachut, Ing. Ivo šimeček, Ing. Miloš Kalina, František Navrátil a Josef Motyčka. Důl byl v provozu až do 24.6.1978, kdy po slavnostním zápisů havířů symbolicky odtud odvezlo auto poslední fůru lignitu. Povrchové objekty převzalo místní JZD a zřídilo z nich přidruženou výrobu.

Další důl „D“ se začal stavět v r. 1956 hloubením těžní jámy u silnic na Nivě mezi Šardicemi a Mistřínem. Vinou špatných geologických podmínek se toto dílo nepodařilo dokončit a jáma, která stála 6.011.577 korun se nakonec stala zásobárnou pitné vody pro Šardice a okolí.

Po nezdaru na dole „D“ bylo ložisko lignitu otevřeno fárací a materiálovou úpadnicí v místech zvaných Sviňská dolina, kde vyrostl moderní areál závodu, který později dostal název důl Dukla. Na Újezdech bylo vystavěno Ústřední expediční a úpravnické centrum se zásobníky a vlečkou vedoucí do elektrárny v Hodoníně. Doprava lignitu na tento úsek zvaný Ústřední zásobník z dolu Dukla byla zavedena těžní pásovou úpadnicí vycházející na povrch v kopci Padělák a z dolu Obránců míru v Hovoranech lanovkou.

Vedoucím dolu Dukla se stal Josef Houška, hlavním inženýrem Ing.Josef Pechura. Od r. 1970 se za Houšku ředitelem stal František Strmiska z Dubňan, po něm od r. 1985 Ing. Svatopluk Košař z Kyjova. Důl začal těžit z porubů v r. 1965, kdy měl 557 pracovníků. Těžba se zdárně vyvíjela až do r. 1970, kdy 9. června postihla důl živelní katastrofa, jejíž příčiny, průběh a následky jsou popsány v publika „Roztrhlo se nebe i země“, kterou šardická obec vydala k 30. výročí této události. Následky havárie byly odstraňovány téměř tři roky a pak se opět začalo s těžbou. Z r. 1988 je uváděno 822 pracovníků dolu, z nichž 241 bylo ze Šardic.

Po r. 1989 došlo ve vedení dolu ke změnám, kdy se za Ing. Košaře stal ředitele Ing. František Opavský z Veselí n.Moravou. Během r. 1992 se v rámci plánovaného útlumu těžby uhlí jednalo o uzavření dolu. K tomuto mělo dojít i přesto, že důl měl nejlepší báňsko-technické podmínky, byl rozfárán a z velké části také odvodněn. Uhlí mělo nejlepší výhřevnost ze všech dolů v revíru Jihomoravských dolů. Jako hlavní důvod k uzavření dolu posloužilo, že je důl nejstarší a hlavně proto, že těžené uhlí mělo kolem 2,5 % síry. Pracovníkům bylo nabídnuty možnosti – přechod na důl 1. máj v Dubňanech nebo důl Mír v Mikulčicích, nebo se za odstupné s hornickou prací rozloučit a hledat si jiné zaměstnání.

A tak se stalo, že na šardickém dole Dukla, kdy ještě v r. 1992 bylo vytěženo 445.457 tun lignitu, byla dne 21. prosince 1992 těžba uhlí na posledním dole. Tím byla uzavřena více než 150-letá historie dobývání uhlí na šardicku. Od 1. ledna 1993 se započalo už jen s likvidací dolu a tyto práce byly ukončeny poslední šichtou dne 29. prosince 1993.