Jak se žilo

Ludmila Zajícová

Když se vracívám domů z procházky, nákupu, či jen tak ze setkání s kamarádkami, potkávám u nás Šardicích stále stejné lidi. Myslím často na všechny známé, se kterými se cítím dobře. Zavzpomínám i na ty, které už potkat nemohu a přece je vidím před sebou.
Z vyprávění pana Františka Staně vím, že v domě č. 63 bydlel stařeček Zemek, na čísle 62 zase manželé Bábíkovi. Měli čtyři syny – Jakuba, Josefa, Františka a Jana. A o nich vám chci povídat. Možná si budete myslet, že v dnešní době počítačů, mobilů rychlých aut i rychlého způsobu života je to příhoda nezajímavá a nudná. Ale tak se u nás žilo za dobu první republiky.
Tak tedy rodiče Bábíkovi a jejich synové.
Zdojem jejich obživy a příjmů bylo zemědělství. Měli středně velké hospodářství, tak na veškeré práce kolem dobytka i na poli si stačili sami. Když přišly žně, najali si dva sekáče – tehdy se obilí kosilo ručně. Povázané obilí se svezlo do mlatevně a když se mělo mlátit, obešla se rodina a známí, aby jim pomohli. Na oplátku pomohli zase oni jim. Namlácené obilí se vážilo a nosilo na sýpku, každý hospodář věděl kolik obilí spotřebuje doma a zbytek mohl prodat.
Když přešel nápor žní, naložili Bábíkovci obilí na vůz a na druhý den ráno jeli do Kyjova obilí prodávat. Tetička říkajů: „Chlapci, buďte hodní, když dobře prodáme, dovezu vám párečky k obědu“. Tak chlapci umetli dvůr a od 9 hodin u vyhlídali rodiče před domem. Stařík Zemek šli okolí a ptajú se: „Co chlapci vyhlídáte?“. „Strýcu, naši jeli do Kyjova a dovezů nám párečky. To bude obídek“. Strýc na to: „To čekáte moc brzo, vaši dojedů až na poledně. Chlapci šli domů a v průjezdu byl balon. Kopl jeden, kopl druhý, a že si zahrajů fotbal. Hráli chvilku, jeden dal větší ránu, balon se stočil a bác do okna. Sklo enom řinčelo, jak padalo na zem. V tu chvílu fotbal skončil. Chlapci rychle pozametali sklo a odnesli za mlatevňu, aby ho rodiče hned tak nenašli. Na poledne rodiče dojeli z Kyjova a tetička hned říkajů: „Chlapci, ste nejací zaražení“. A strýček hned na to: „Už to vidím. Okno je rozbitý. Hergot, já zháňám korunku ke korunce, a vy budete lumírovat barák?“ Odpásali řemeň a už byla „výplata“. Tetina volajů: „Měj rozum, majú enom trenýrky“. Plaču bylo až až, tetina poslali chlapců na hulicu, než tatínka přejde zlost. Chlapci šli ven posmutnělí a strýc Zemek, který byli venku, volajú: „Kluci, tož jaký byl oběd, byly párečky?“ jeden z chlapců volá: „Ani se neptejte, místo párečků sů jelita, co nám tata nadělili řemeněm na prdel“.
Rozčílení pominulo, okno pak Zapletal zasklíl, párečky se snědly, a fotbal se hrál furt. Den za dnem, rok za rokem plyne dál. A všichni, o kterých jsem psala šardický hřbitov vzal.
Jak říkajú strýc Staňa: „Někdy je veselo, jindy těžko, ale sranda musí být. Ať je člověk mladý, či dříve narozený, s úsměvem a dobrou náladou to jde líp“.

Ve slováckých Šardicích 
Převzato z Moravských novin, 11. listopadu 1943

O slováckých hodech bývá vždycky veselo. Dvojnásob, jestliže se na kraj, hýřící barvami krojů, usměje sluníčko. Dopoledne se jde do kostela, vždyť je to den, kdy se vzdává největší úcta svědci, jemuž je zasvěcen místní chrám. V domácnostech je jako vymeteno. Děvuchy a ženy, šohaji i muži, ale také děti, se obléknou do svátečního kroje. Navštívíme-li slováckou obec náhodou právě v tento den, zdá se nám, že se ulice proměnily v bohaté koberce, vyšité nejkrásnějšími, oku lahodícími barvami.
Jak jsme již několikrát poukázali, moravského Slováka poznáme podle kroje, z kterého je kraje. Bylo by velmi těžko říci, který je bohatší a krásnější, poněvadž každý kroj má něco, jak moravští Slováci říkají, sami, svojského.
Jednou z velmi krásných a upravených obcí moravského Slovácka jsou Šardice na Kyjovsku, které jsou v moři krásy moravského Slovácka ještě jakýmsi ostrovem krásy ničím neporušené, kde ještě dnes, byť obec jde s duchem času, jsou dodržovány všechny zvyky a obyčeje, jak se jimi honosili předkové Šardičanů., Lidé jsou zde dobrosrdeční, pohostinní a upřímní. Lež a faleš jsou jim něčím cizím.
Až zavítáte do Šardic, zejména při takové příležitosti jako jsou hody, podivíte se nad vzornou čistotou, která dýše z každé chalupy, budete obdivovat krásné kroje, pěkné ornamenty, jež vytvořily dovedné ruce hospodyní vyspáním písku před domy, ale musíte být také opatrní – chloubou Šardičana je nabídnout stopku se slovy: „Okuste tú našu samorostlů“ a pohárek s vínem, které má ohnivou jiskru.
Musíte být opatrní proto, že je dobře, dokud je samorostlá nebo i ta ohnivá jiskra ve stopce nebo v pohárku. Jakmile okusíte, dostanete se do zajetí těchto ohnivých nápojů a ručím vám za to, že se poté naučíte ještě některým krásným slováckým lidovým písničkám …….

F o t o g r a f i e z n o v i n

Text k fotografii, jak byl uveden v přetištěném článku

Kolem 700 let starý šardický kostel s románskými prvky, zasvěcený sv. Michaelu archandělu, je v místě, v němž se vždy v neděli soustřeďují celé Šardice. Jedinečnou krásu prozrazují rovněž kroje šohajů. Snímek prozrazuje nevtíravou krásu šardického kroje, který je odborníky řazen mezi naše kroje nejkrásnější. Zachytiti tuto krásu objektivem není vždycky snadné. Do svátečních krojů se totiž v Šardicích oblékají jen při zvláštních příležitostech, kdy je pak ještě navíc každá součástka kroje, než je oblečena, pečlivě prohlédnuta. Náš fotoreportér měl štěstí, že se dostal do Šardic o hodech a ještě větší, že pěkné slunečko hřálo, takže mohl zachytit děvuchu Jarku Uherkovou s její malou svěřenkyní Mařenkou Frolcovou.